Hostina z 50.000 let starého bizona

Jednoho večera v roce 1984 se v aljašském domě paleontologa Dala Guthrieho shromáždila hrstka vybraných hostů, aby se zúčastnili velmi speciální gastronomické party. Podávalo se tady ragú, které jen tak někdo neochutná. Bylo totiž z bizoního masa z poměrně nedávno objeveného bizona ze starší doby kamenné.

A zajímavostí se na tomto gurmetském dýchánku najde mnohem víc. Vzhledem k tomu, že státní zákon zakazuje nákup, výměnu a prodej masa ze zvěřiny, musela se hostina uskutečnit mimo jakoukoli restauraci. V místních hostincích totiž lokální oblíbené pokrmy, jako je dušené maso karibu, nedostanete. Tato jídla se těší oblibě, ale jí se pouze po domácku, když se lovci z divočiny nevrátí s prázdnou. K nejčastějším úlovkům pak patří los, nikoli však konzervovaný kousek biologické historie.

^{Manželka profesora Guthrieho Mary Lee v povrchovém dole u nálezu Bizona pravěkého}

A kde se dá vzít 50.000 let staré maso? Když pomineme chladící pult v Kauflandu, dá se najít ve zlatém dole. A nejde o přirovnání, skutečně si horníci v aljašském dole jednoho dne roku 1984 všimli, že těžební vysokotlaká vodní tryska odkryla část mazlavé hmoty, která od okolních teplot izolovala zamrzlého bizona a mohli spatřit jeho rohy. Svůj nález si naštěstí nenechali pro sebe a o objev se podělili s nedalekou Aljašskou univerzitou ve Faibanksu. Profesor Guthrie zavelel, že vyzdvihnutí nálezu nelze odkládat z obav z možného rozkladu tkáně a práce na výkopu bizona zvaného Blue Babe začaly okamžitě. Ale ledová, neproniknutelná půda a skála v okolí výkopu byla i přes letní teploty proti. Rozhodli se tedy bizona vyzvedávat po částech, odřízli hlavu a krk, znovu rychle zamrazili a později vyprostili zbytek.

Guthrie a jeho tým brzy převezli Blue Babe do kampusu a začali starověkého bizona podrobně zkoumat. Tehdy pomocí radiouhlíkové metody určili, že toto majestátní zvíře zahynulo asi před 36.000 lety. Nový výzkum univerzitního archeologa Joshe Reuthera ale ukazuje, že Blue Babe je stár nejméně 50.000 let. To naznačují i stopy zubů a drápů na těle bizona, které bylo ještě v paleolitu částečně sežráno. Podle výzkumu bizona zabil prapředek lva Panthera leo atrox. Už jste někdy jedli maso z bizona, kterého zabila drápem půltunová potvora?

^{Archaeolog Josh Reuther s kolegou Françoisem Lanoë z Arizonské univerzity při práci na redatování nálezu}

Blue Babe zamrzl velmi rychle po své smrti, což by mohlo naznačovat že zemřel v zimním období. Vědci byli ohromeni když zjistili, že Blue Babe byl zamražen tak kvalitně, že si jeho svalová tkáň zachovala strukturu, která se nápadně podobala sušenému masu zvanému jerky. Jeho tučná kůže a morek také zůstaly v nečekaně dobrém stavu i po tisících letech. Takže tady nastal moment, kdy jednoho z výzkumníků napadlo: Proč to vlastně neochutnat?

A vědci z Aljašky nebyli s touto myšlenkou zdaleka první. "Všichni, kdo jsme na tomto projektu pracovali, jsme už slyšeli příběhy z Ruska, kde místní na Dálném severu vykopali zamrzlé bizony nebo mamuty, kteří byli mrazem dostatečně zachovalí na to, aby je Rusové mohli sežrat," říká profesor Guthrie. "Takže jsme si řekli: Víte co můžeme zkusit? Uděláme si z toho bizona večeři!"

A tak se Guthrie rozhodl uspořádat speciální večeři. Počkal, až taxidermista Eirik Granqvist dokončí na zbytcích Blue Babe svou práci a až dorazí slavný finský paleontolog Björn Kurtén, který byl pozván na přednášku. "Měli jsme tedy k dispozici krk a na steak to rozhodně nevypadalo," vzpomíná Guthrie. "Ale co jsme mohli udělat, bylo dát to do hrnce se spoustou zeleniny a koření, tím se nedá nic zkazit."

Aby dušené maso vystačilo pro všechny jeho hosty, odřízl Guthrie menší část krku bizona, kde maso zmrzlo, když bylo ještě čerstvé. "Když se maso rozmrazilo, začala se z něj linout nezaměnitelná vůně hovězího masa, která se nepříjemně mísila se slabým zápachem země, ve které bylo nalezeno, s nádechem houby," popsal přípravy profesor. Není se čemu divit, macerovalo se od dob, kdy si ze stejného bizona mohl uloupnout i neandrtálec. Maso tedy bylo poctivě vyzrálé a pro potlačení zemitého aroma pak přidali do hrnce velkorysé množství česneku a cibule, spolu s mrkví a bramborem.

^{Konzistencí šlo spíše o bizoní polévku}

6. dubna 1984 se tak sešel zhruba tucet hostí na menu nazvané Bison priscus stew. A bylo to prý výtečné. Večeři zapili vínem a jediný z hostí nezaznamenal žádné zdravotní potíže. Ochutnat 50.000 let staré maso chce ale přeci jen kus odvahy. Guthrie je sám aktivní lovec a jak říká, od ochutnávky letité delikatesy jej neodradila ani vyhlídka na známou či neznámou nemoc. "Maso by muselo obsahovat velmi specifický druh mikroorganismu, aby nám po něm bylo špatně," říká. "Jím stále zmrazené maso, zvířat, která ulovím já nebo moji sousedé. Je tedy fakt, že už po třech letech v mrazničce maso poněkud zestárne."

Všichni přítomní tedy přežili a unikátní bizon je vystaven v muzeu aljašské univerzity. "Podle očekávání se chuť zeminy zcela potlačit nepodařilo," uzavírá historku Dale Guthrie, "Ale nebylo to vůbec špatné, rozhodně každý dojedl svou misku." A i když si nevzpomíná, že by si šel někdo pro přídavek, muselo jít o jedinečný večer.

 

Images by University of Alaska Fairbanks, UA Museum of the North, Eirik Granqvist and Dale Guthrie